Prvohory
540 až 250 milionů roků před naším letopočtem

V našem putování dějinami města jsme provedli další obrovský skok v čase a dostali jsme se až do počátku druhé poloviny prvohor - do devonu.

Obří kontinent Gondwany se od naší poslední zastávky postupně přemístil k severozápadu a jeho okraj se tak i s brněnským mikrokontinentem ocitl poblíž rovníku.

Druhá polovina prvohor byla obdobím velkých změn. Brněnský mikrokontinent se doslova přitlačil k východnímu okraji dnešního Českého masivu. Dobu před 360 miliony roky tedy můžeme považovat za první sjednocení Čech a Moravy.

Počátek devonu byl pod vlivem suchého klimatu. Na území Brna nám o těchto podmínkách zanechal svědectví Červený kopec, který získal své jméno podle červeně až fialově zbarvených pískovců. Červenou barvu zde způsobují oxidy železa tak jak to známe i ze současných podobných prostředí.

Později však byla převážná část střední Evropy zaplavena mořem. I území dnešního Brna pokrývalo mělké, dobře prosvětlené moře s rozlehlými ostrovy, útesy a lagunami.

Vápence, které se před necelými čtyřmi sty miliony roky usazovaly na dně mělkého moře, tvoří jednu z nejnápadnějších přírodních dominant Brna - vrch Hády. Svým způsobem máme štěstí, že nám tady soustava velkých lomů odkryla jedinečné vrstvy, díky kterým můžeme nahlédnout do několika geologických období této oblasti.

Na Hádech tvoří největší masu hornin právě devonské vápence. Při jejich roztloukání můžeme při troše fantazie podlehnout kráse zaniklého moře. Malá hloubka mořského dna a teplá voda totiž umožnily vznik nádherných kolonií korálů.

Pod mělkou hladinou se tu ukrývaly korálové útesy, které svou rozmanitostí barev a tvarů mohly směle soutěžit s těmi současnými. Jen obyvatelé byli jiní a většina z nich se dnes už na zemi dávno nevyskytuje. Zkameněliny, které dnes nalézáme na různých lokalitách, nám naštěstí o jejich způsobu života zanechaly svá svědectví.

Tak například víme, že zde rostli koráli řádu Rugosa, připomínající malé zakroucené choboty. Byly zde i kolonie tzv. stromatopor, jejichž vakovité trsy zdobily moře po celém světě.

V hlubinách brněnského moře se také proháněly bizarní ryby, jejichž vnější kostru tvořily drobné kosočtverečné šupiny a objevili se zde i první zástupci pravých žraloků.

Směrem hlouběji do moře bychom našli i populární trilobity a především množství vápnitých schránek ramenonožců. Ty se spolu s dalšími zbytky organismů snášely na mořské dno, skládaly se pomalu na sebe a časem vytvořily mocné sledy vápenců.

Vápence, které se před necelými čtyřmi sty miliony roky usazovaly v teplém moři, můžeme nalézt nejen na Hádech, ale také v proslulém Moravském krasu.

Tady je navíc voda vymodelovala do nádherných jeskyní, které dnes přitahují davy turistů. Na ploše asi sto kilometrů čtverečních se v Moravském krasu nachází přes tisíc jeskyní, množství závrtů a dalších krasových jevů.

Jedním z nich je i známá propast Macocha, která vznikla zřícením stropu obrovské podzemní dutiny. Na jeho místě se potom otevřela elipticky tvarovaná prohlubeň o průměru přes sto metrů a s hloubkou 140 metrů.

Devonské vápence však najdeme i v samotném centru našeho města. Obelisk vztyčený na počest ukončení napoleonských válek v Denisových sadech je totiž vytesán z vápenců ze Šumbery u Brna.

Ostatně, když si obelisk prohlédnete opravdu zblízka, můžete studovat ukázky zkamenělin organismů bez jakéhokoliv speciálního vybavení.

Devonské vápence nám však nepodávají informace pouze o rozkvětu života, ale také o jeho úpadku. V Moravském krasu totiž na konci devonu došlo k ukončení tvorby útesových komplexů, které zřejmě souviselo s významnými klimatickými změnami na celé naší planetě.

Přesný důvod tehdejších změn neznáme, ale je možné, že do vývoje Země tenkrát zasáhlo naše vesmírné okolí. Možná to byl dopad obřího kosmického tělesa nebo také výbuch blízké supernovy, tedy velmi hmotné hvězdy.

Pokud supernova explodovala blízko naší planety, mohla způsobit zdrcující změny pozemského ekosystému. Při výbuchu supernovy se totiž do okolí rozlétne mohutná sprška elektromagnetického záření, která vážně poruší atmosféru a dovolí smrtícímu záření proniknout až na samotný zemský povrch. Výsledkem může být vyhubení většiny živočichů a rostlin.

V případě takové vesmírné apokalypsy pak přežijí pouze jednoduché organismy ukryté hluboko pod hladinou moře nebo v podzemí.

Jestli k tomu skutečně došlo, nevíme. Jisté indicie o explozích vražedně blízkých supernov však máme. A samozřejmě není vyloučeno, že nebezpečná supernova poblíž naší planety exploduje i v budoucnu. Astronomové dokonce vytipovali několik kandidátů na možná vzplanutí.